Uvidět, prožít... (4 pojetí figury)
30. 1. 2015 - 12. 4. 2015
Viktor Karlík, KW, Ivana Lomová, Jiří Štourač
Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě
Komenského 10, Jihlava
kurátor: Jaroslav Grodl
vernisáž 29. 1. 2015 v 17:00 hod.
Uvidět, prožít... (4 pojetí figury), 30. 1. 2015 - 12. 4. 2015
Čtveřice autorů věkem náleží ke generaci, která vstupovala na uměleckou scénu v 80. letech. Každý ze čtveřice (Viktor Karlík, KW, Ivana Lomová, Jiří Štourač) se však ve své tvorbě z obecného generačního diskurzu tzv. české postmoderny jiným způsobem vyvazuje - což je v běhu času stále více patrné. I proto je výstava zaměřena spíše na nedávnou či současnou tvorbu autorů. Společným znakem může být základní inspirace v bezprostředně, smyslově vnímané realitě, se kterou ale každý pracuje docela jinak. Výstava akcentuje rozdílnost přístupů jednotlivých autorů zejména v práci s lidskou figurou.
Pro postmodernu příznačná práce se znaky, informacemi a citacemi minulého umění je u těchto autorů vždy až v druhém plánu. Naopak zatracované zobrazování a obrazová jednota jsou pro ně stálou výzvou a otevřenou otázkou. Koncept výstavy náznakem otevírá otázku role přirozeného či primárního vjemu a jeho následného zpracování ve vlastní tvorbě, což je ve výtvarném umění odvěká a tradiční otázka. Ta je v dnešním uměleckém provozu, kdy část umělecké tvorby stále více připomíná proces programování čistě běžícího softwaru, poněkud opomíjena. I průběžně se vracející či neustálá přítomnost figury v dílech představených umělců může značit „odbojný“ postoj k chápání díla jako umělého, na světu zcela nezávislého konstruktu. Je nutno vzít v potaz, že právě ze sféry mezilidských vztahů a vazeb ke společnosti vzniká značná část osobního pojetí světa každého z nás a úsilí o reflexi světa prostřednictvím lidské figury je proto přirozené a zcela pochopitelné. Tato důležitá linie historie umění je samozřejmě rozváděna i dnes navzdory periodicky se vracející skepsi a kritice z různých stran. Opodstatnění pro zobrazivé či figurální tendence neleží v překračování hranic média samotného, ale v otázce přesné míry invence a autenticity. Úsilí o aktualizaci média v rámci jemu vlastních prostředků, dokonce v rámci obrazu jako takového, je možné i přesto, že v minulosti bylo namalováno mnoho dobrého. Autoři cítí potřebu jít právě touto cestou, neboť odpovídá jejich naturelu.
Výstavní projekt možnosti figurální malby v současném umění samozřejmě zdaleka nemůže obsáhnout. Chce pouze na vzorku generačně spjatých, leč rozdílných uměleckých osobností ukázat, do jaké míry může zdánlivě omezené jemné předivo malířských prostředků akcelerovat osobní tvůrčí koncept.
Pro Viktora Karlíka (1962) je důležitý genius loci nočních ulic pražského Smíchova. Tato sžitost s místem mu umožňuje pracovat velmi střídmým, minimalistickým jazykem na metaforách údělu nočního chodce na městské periferii. Lapidární, z moderny odvozené kuboexpresionistické tvarosloví se v grafikách prolíná s až barokně dramatickým účinkem světla a tmy, v malbách tone motiv v hávu stříbřitého smogu. Právě světelně-atmosférické jevy – vyjevování světlem i pohlcování věcí smogovou mlhou, tmou či šerem – rozvádějí symbolickou rovinu motivů. Poutník na své každodenní cestě zdánlivě bezvýraznými ulicemi městské periferie s tímto prostředím stále více srůstá – lampy a tovární komíny mu defilují před očima, vstupují do srdce, jsou jeho tělem – poezií i ortelem.
KW (1959) je znám jako figuralista, jehož práce přesvědčují životností, emocemi i pohybem postav (v posledním čase stále častěji poznáváme konkretní lidi). KW si plně uvědomuje potenciál malby jako nejpřímějšího otisku osobní zkušenosti. Kombinuje instinktivní smyslové nasycení barevného tónu a smysl pro atmosféru se soustředěnou obrazovou stavbou – dokáže se pohybovat v rozporu mezi malbou jako procesem, jenž přenáší určité napětí, a obrazem jako koncentrátem vize. Práce KW také často vídáme v kontextu tvorby umělců o generaci mladších spíše než v kontextu tvorby generačních souputníků.
Ivana Lomová (1959) ve své tvorbě dlouhodobě usiluje o soustředěný pohled na člověka. Vedle lehce zobecňujících obrazových cyklů - ve smyslu sociologické sondy, či ironické hry s genderovými i vztahovými tématy – nalezneme introspektivně zaměřené obrazové cykly – téma dětství. Autorka se tak propracovává k stále větší míře empatie a nedávné její obrazové cykly prokazují schopnost velmi jemné dramaturgie obrazu – dokáže spájet objektivní pohled na svět, jenž vybízí k hledání paralel s americkým fotorealismem, s pohledem psychologizujícím, jak ve smyslu uchopení obecně sdíleného příběhu, tak ve smyslu vystižení jedinečné nálady situace. V posledním čase její figurální obrazy rozvíjejí motivy, tematizující pohyb jedince prostředím města.
Jiří Štourač (1960), ač zpočátku své umělecké dráhy znám spíše jako kreslíř, v poslední době stále častěji přesvědčuje svými velkoformátovými figurálními obrazy i obrazovými kompozicemi interiérů – zátiší. Jeho obrazy rostou v pozvolném soustředěném procesu malby, kde uvážená odlehčenost či konkrétnost věcí i prostá přítomnost lidí odkazuje k atmosférou nasycenému prostoru – k tajemné jednotě světa. Zaujme také přesné podání lyrického či magicky dramatického účinku světla. Akcentace prostoru jako místa pobytu jedince a světlo jako substance vdechující všemu význam propůjčují obrazům nadčasovost. Štourač není umělcem překotně relativizujícího, těkajícího ducha, naopak si pro sebe definoval souvislou linii malířské tradice, sahající hluboko do minulosti, na kterou navazuje a které je věrný.
