OGV | jej svet

jej svet

8. 9. - 16. 10. 2016

Adamíková | Barth
Farmanová | Koyšová
Krivošíková | Mrvová

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě

Komenského 10

Jihlava

kurátor: Jaroslav Grodl

vernisáž ve čtvrtek 8. 9. 2016 v 17 hod.

pozvánka na vernisáž

jej svet, 8. 9. - 16. 10. 2016

Výstava 6 současných slovenských umělkyň soustavně pracujících v médiu malby: Aleny Adamíkové, Alexandry Barth, Jany Farmanové, Patrície Koyšové, Silvie Krivošíkové a Juliany Mrvové. Autorky náleží ke střední a mladé generaci. Jej svet je odkazem k jedinečnému osobnímu světu, který je podmínkou a zázemím malby se vším před ní i za ní, ale také je emotivním zvoláním v překvapení: jej!, neboť takovým otevřeným vztahem, momentem udiveného poznání, je i průnik rámce světa a citlivé expoziční plochy plátna.

Alena Adamíková (1972) v současnosti ve své práci, která se odvíjí v tematických cyklech, artikuluje tekutost našeho vnímání a vědomí, neboť racionalisticky objektivní či fyzikální řád naší existence je každým okamžikem jitřen nevyzpytatelnými zákruty naší mysli (asociace, vzpomínky, denní snění, absurdní humor atp.). Pokud by surrealismus v tomto momentu tekutosti viděl prostor pro vnitřní osvobození individua, a naopak stále hustěji stavěné kulisy virtuální reality by tuto individuální tekutost postupně toužily socializovat a unifikovat s různými více či méně skrytými cíli, pak Alenu Adamíkovou zde zajímá právě moment sdílení těžko uchopitelného na hranici jedinečného a obecnějšího. V tomto smyslu s oblibou využívá různých ustálených obrazů (odkazy na malbu starých mistrů), které ovšem v obrazovém prostoru (v projekci) transformuje do přeludné podoby, propůjčuje jim jinakost-tajemnost, například změnou měřítka, zpřeházenou „hrou pohledů“, kombinací expresivní a valérové tonality atp.

Alena Adamíková, Cesta do středu duše, 2014, www.alena-adamikova.com

Alexandra Barth (1989) aktualizuje pro dnešní dobu žánrový obraz – výpověď civilní momentky, zastavené sekvence. Neopírá se ovšem o popisný realismus, ale konstruuje určité obrazové pole, kde silně cítíme poučenost různými postupy figurace 2. pol. 20. stol., využívá zobecnělé pojetí figury pop-artistů, i neoexpresionistickou soukromou mytologii. Vyhýbá se zbytečnému patosu a impresivním nahodilostem, přesto ale pracuje s meta-realistickými aspekty – světelnou náladou, emocionální atmosférou děje. Specifický „filtr chladnosti“ vyplývá nejen z procesu vzniku prací (přípravná vektorová kresba v počítači), ale také odráží schopnost sebereflexe jako protiváhy autobiografičnosti námětů. Podloží zažitých situací propůjčuje jejím obrazům přesvědčivou, lehce dekadentní atmosféru. Vedle každodenních momentů věnuje autorka v poslední době pozornost i prostředí – nenápadnému životu věcí. Současnému proudu tzv. neo-modernistické malby, kam by bylo možné její práce přiřadit, se však vymyká přístupem k jazyku modernistických forem, které nerecykluje v jejich vyčpělosti, nýbrž v jejich potenciálu.

Alexandra Barth, Na balkóně, 2016, alexandrabarth.sk

Jana Farmanová (1970) je bytostnou malířkou, neboť plně důvěřovala svému médiu i v době, kdy bylo malířství mimo hledáček teoretiků a institucí. Její vývoj je konzistentní. Přirozeně dochází stále většího renomé na slovenské i české výtvarné scéně a její práce se těší respektu ze strany kolegů. Od počátku rozvíjí program figurální malby důkladně opřený o vlastní životní realitu, navíc dovede ctít historickou tradici malby v její plnokrevné, vážné podobě. Tematicky reflektuje pozici jedince v běhu času, v osobních příbězích a událostech, sféru mezilidských vztahů. Využívá fúze konkrétních střípků a určitého znakového zobecnění (práce s fragmentem tělesnosti), efektivně pracuje s mentální krajinou obrazu (ponechává prostor pro vcítění, domýšlení). V koloritu obrazů kombinuje citlivou práci s valérem (obrazovým světlem) s výrazovými a symbolickými možnostmi barvy. Zázemí jejích tematicky laděných a navzájem provázaných obrazových cyklů je v akvarelu, kde autorka průběžně oživuje spontaneitu své malby, hledá nové výrazové možnosti v posunech figurálních standardů i artikulace obrazového prostoru, kompozice apod.

Jana Farmanová, Si zem a si i obloha, 2014, www.janafarmanova.com

Patrícia Koyšová (1985) soustředěně rozvíjí impulsy procesuální abstrakce, kdy spojuje principy americké školy – malba jako stále probíhající proces, energetický výdej, životní směřování, a evropského přístupu, který je více zatížen obrazovou tradicí – ze surrealismu vzešlé imaginativní koncepty abstrakce. Drží se premisy malířské lehkosti, malovat na obraze pouze pozitivně – přidáváním, nikoliv negativně – informelní problematizování, popírání obrazu, ikonoklasmus. Malba je pro ni soustředěným otiskem i dobrodružstvím, jehož výsledkem má být nezatížený volný prostor umožňující intenzivní rozpínání fantazie. Vychází ze samotného malířského aktu, zde hledá možnosti malování bez štětce (roztékání barvy, stříkání vzduchem, atp.). Na základě tohoto experimentu se postupnými soustředěnými pokusy dobírá eventuálního námětu (asteroid, vodopád atd.). Námět však není konečným bodem, který by měl převážit význam aktu malby samé, je pouze jakýmsi bodem obratu pro určité období. Odkazem k síle samotné malby je i zdánlivě rozporné usilování o „malbu bez štětce“ – nejde o to vyslovit sebe, nýbrž nechat ožít malbu. Kombinace odstupu a důvěry ve fenomén malby umožňuje i zvláštní reflexi současné technologiemi ovlivněné vizuality – ta se odehrává v paralelním setkání určitých aspektů (efekty RGB režimu mohou odpovídat permutačním možnostem pevně stanovené škály barevných odstínů, které autorka používá atp.) a zároveň přirozené rozdílnosti těchto světů (generovaný x malovaný obraz).

Patrícia Koyšová, Dark mystic, 2010, www.patriciakoysova.com

Silvia Krivošíková (1976) plně využívá potenciálu maximálně úhrnného geometrizovaného znaku, ať už je figurativní nebo zcela abstrahovaný, a zajímá ji zejména jeho skladebný potenciál. Při vědomí dědictví modernismu, kde kubismus, metafyzická malba, dadaismus, surrealismus vždy a jinak formulovaly jeho výpovědní možnosti, volně přechází a kombinuje tyto strategie, přičemž považuje obraz za pole otevřené experimentu, hledání nových překvapivých vazeb – plošnosti X prolamování do prostoru, nezávazné hry X existenciální vážnosti X provokativnosti atd. Původní utopistické ambice některých tendencí modernismu dávno překryl dějinný proud a tak přirozeně u Krivošíkové cítíme jistý nostalgický nádech (nikoliv sentimentální), který spočívá ve zvnitřnění formového aparátu (nemá univerzalistické ambice), ale také ve studené, zakalené atmosféře. V neposlední řadě prosakuje ve využívání optických rastrů a „vzorníčkových“ tonálních škál, kde vidíme, nakolik původní jazyk modernismu zvulgarizovala tovární produkce či počítačová estetika, což autorka sebeironicky přijímá. Přesto ale usiluje o prapůvodní zážitek – o osvobozující kreativitu, o dobrodružství objevování obrazového světa. Paradoxně však v tomto světě figury vykazují jakousi strojovou duchaprázdnost, prostory končí v podivných slepých uličkách, poezie tvarů je jaksi okoralá, uvadlá, stejně jako v přetechnologizované současnosti dávno tušíme dvojsečnost každého momentálního pokroku, i toto napětí tvorba Krivošíkové intuitivně reflektuje.

Silvia Krivošíková, Panáček, 2016, krivosikova.wix.com/silviakrivosikova

Juliana Mrvová (1979) zpočátku rozvíjela svou malířskou tvorbu na základě možností, které přicházely s rozšířením digitální fotografie (makro, pokřivené expozice, posuny barevnosti atp.), přičemž tyto technologiemi zatížené filtry aplikovala paradoxně na svět rostlin a přírodnin. V tomto napětí docházela k plnému (iluzí nezatíženému) malířskému projevu, kdy si osvojila širokou škálu barevností i bohatý rejstřík zacházení s tvarem a prostorovou skladbou, což si ověřila i v pestré velikosti formátů. Posléze problematiku digitálního obrazu vlivem bohatosti vnějších podnětů (cestování) vyměnila za nejpřirozenější umělecké zázemí příběh + kresba, přičemž předchozí zkušenost rozvádění sofistikovaného obrazového napětí ji pomáhá zvládat nástrahy ilustrativnosti a narace. Tyto aspekty naopak dovede úspěšně akcelerovat a tím řádově narůstá její formální zázemí a možné podoby obrazu. V současnosti autorka pracuje v několika liniích: známe vrstvené, znakově kreslené záznamy, kde je zcela popřený iluzivní prostor, vedle toho realistické momentky a současně abstraktně vyznívající kompozice vycházející z podivných, neočekávaných stanovišť (podhledy, nadhledy, průhledy, překrývání věcí atp.). Mrvová se tak ocitá v exkluzivní situaci uvěřitelné a zároveň velmi svobodně nastavené osobní cesty (i vysloveně deníkové záznamy jsou její integrální součástí) – nemusí se držet žádného předpokládaného osobního programu, který by odpovídal pomyslné škatulce, což se snadno může mnohému umělci stát, a zároveň může pracovat zcela volným tempem bez větších obav z opakování se. Navíc její obrazový svět odpovídá struktuře současného časoprostoru – nejde o pouhou malířskou zběhlost, která by byla eklektizující, obrácená pouze do malby samé.